Pro mě však ta tři slova v názvu znamenají jediné: Že můj dnešní příspěvek má tři témata: pana Wericha, sex v názvu článku a fenomén zvaný blog.

Začnu tedy Janem WERICHEM, kterému kudy chodím, tudy skládám hold. Ačkoli jsem ho nikdy osobně nepoznal, mám neodbytný pocit, že to byl člověk, který nedokázal člověku ublížit. Že se stále dotýkal a přibližoval k lidským duším, hladil je svým moudrým humorem a padaly z něho myšlenky a příběhy, které je potřeba zasadit do zlata, neustále oprašovat a opakovat je lidem.
Třeba jako vyprávění pana Wericha o tom, že se lidem mají říkat příjemný věci:

„Já znám jednu paní, už dlouho, a já vám povím, ona vypadá báječně, vždycky se pěkně strojí a jako kdyby vůbec nestárla, ačkoliv já ji znám tak dlouho, že vlastně už jí musí bejt ňákejch pár pátků, ale vůbec to na ní není vidět a vždycky je upravená, elegantní a vždycky říká příjemný věci. Nikdy jsem neslyšel, že by chodila kolem, a jako většina lidí že by jouvejovala a říkala: No a co říkáte tomu, a jé ...
Tudle mě volala kvůli něčemu, někde jsme večeřeli, a ona najednou volá a říká, jak to bylo fajn a že ji to bavilo a začala mně říkat takový příjemnosti - no, kdo rád neslyší příjemnosti o sobě, já aspoň jo, sice jako dělám, že ne, ale jo, já to rád slyším. A když už toho začala říkat moc, tak jsem jí řekl: Počkejte, ale vy opravdu dovedete říkat příjemnosti, opravdu dovedete člověkovi spravit náladu. A ona mně do toho telefonu povídá: No, já si myslím, že se to má lidem říkat, víte, já si myslím, že hlavně když je to pravda, si mají lidi říkat příjemný věci.
A já sakra jsem se nad tím zamyslel a povídám: No vlastně jo, proč ne?
A ona povídá: Copak jste si nevšim, že v poslední době lidi, když můžou mluvit o někom pochvalně, když můžou o někom říkat jenom dobrý věci, tak radši mlčej? Ale jakmile je nějaká příležitost říkat o někom něco špatnýho, něco nepříznivýho, tak najednou všichni, jeden přes druhýho, si skáčou do řeči.
A já jsem povídal: Počkejte, vy máte, ženská, pravdu. Najednou jsem si vzpomněl, že z těch dopisů, co dostávám, jich většina je o tom, že život není žádná radost. Já to chápu, já ty lidi chápu, každej považuje to svý neštěstí, křivdu, prostě to, co ho potkalo, vždycky za nejdůležitější, protože každej z nás jsme svým způsobem střed světa."
Jan Werich (O říkání příjemných věcí, lidstvu a historické pravdě)

Možná, že když si tuhle velkou pravdu uvědomíme a začneme lidi kolem sebe (a třeba i ty cizí) chválit za to, co dělají opravdu dobře, co nás potěšilo, mile překvapilo nebo jen přinutilo k úsměvu, bude na světě mnohem více spokojených lidí a tím bude ten svět mnohem krásnější. Neboť ne všichni berou peníze jako tu největší odměnu za svoji práci. Například pochválíte-li usměvavou prodavačku za to, že se na vás za pultem krásně usmívá, určitě jí to nesmírně potěší a bude mít celý den dobrou náladu. Což se zpětně odrazí na spokojenosti dalších zákazníků, tržby dotyčného obchodu, její výplaty a tak dále.... A o chválení lidí nám blízkých vůbec nemluvím. Ti by se měli chválit, co to jen jde. Ale pozor na upřímnost! Musí to jít od srdce, ne z vypočítavosti

To s tou vypočítavostí je vlastně moje druhé téma: SEX. Já totiž vůbec nechci mluvit o sexu, ale protože vím, že tohle magické slovo přitahuje pozornost, dovolil jsem si malou žurnalistickou (tak obvyklou) vypočítavost a použil ho i do názvu tohoto článku, abych tím názorně dokumentoval, jak to na lidi (na Vás?) působí, a možná tak přiměl řadu čtenářů, aby se příště orientovali více podle jména autora (a tudíž podle pravděpodobné kvality všech jeho článků) a nikoli podle náhodného titulku.

A zbývá nám téma třetí: BLOGEŘI. Přiznám se, že až do tohoto týdne jsem blogy nečetl a nevěnoval jim téměř vůbec žádnou pozornost. Přivedla mě k nim vlastně až blogerka iDnes, známá spisovatelka a autorka Pozitivních novin Libuše Čiháková svým mailem, který přetékal nadšením, že si otevřela svůj blog na tomto serveru. I začetl jsem se do blogového kodexu, prostudoval systém a nakonec celou věc vyhodnotil tak, že je to vlastně geniální.
Nejen tím, že si každý může psát, co chce a veřejně to prezentovat (což mohl dosud na svých vlastních webových stránkách taky), ale hlavně tím, že kdosi (velká firma) provozuje dokonalý systém, který dává blogerům a jejich myšlenkám „profesionální vizáž".
Dělat svoje webovské stránky totiž není jednoduché a stojí to spoustu času, peněz, vědomostí a úsilí. Zatímco stát se blogerem je naprosto triviální, beznákladovou záležitostí.

Při brouzdání po blogerských sítích jsem byl šokován, kolik známých osobností si vede (nebo nechá vést?) svůj blog.
Fakt, že tam figurují i nechutně známá a zprofanovaná jména z politického výsluní, která vůbec nepotřebují publicitu tohoto typu, mě přivedl k přemýšlení a hledání odpovědi na otázku: PROČ TO VLASTNĚ DĚLAJÍ? Že je to módní záležitost? Na to určitě nemají - třeba ti vysocí politikové - vůbec čas. Že má svůj blog konkurenční politik a já ho nemám? To asi taky nebude tím pravým ořechovým. Tak proč ksakru?
Nakonec jsem přišel na odpověď, která mi dává smysl. Sám totiž moc dobře vím, jak je v dnešní době těžké dát na vědomí veřejnosti jakýkoli svůj názor. V novinách vám ho neotisknou, neboť na to nemají dostatek prostoru a musí tisknout hlavně „svoje koně". Do televize se nedostanete a v rádiu zaniknete bez odezvy. A teď si představte, že jste politik a vaše slova, myšlenky a činy někdo neustále překrucuje a podsouvá vám, co jste nikdy neřekl, neudělal ani tak nemyslel, i když to - podle médií - tak na první pohled vypadá.
Jak se proti tomu bránit? Jak dát lidem na vědomí, že věci jsou prostě jinak, že problémy jsou mnohem složitější, než se nezasvěcenému čtenáři mohou na první pohled zdát, že s daným případem souvisí stovky, někdy i tisíce dalších problémů, o kterých běžný smrtelník nic netuší a mnohdy ani tušit nesmí, a že kdyby to bylo všechno opravdu tak jednoduché, jak se nám zdá, tak už je to dávno vyřešené.
A pak přijde nějaký pisálek od novin, spojí větu A z vašeho tiskového prohlášení s větou C, za ní přidá větu L, vloží do ní větu B, aby jí vzápětí kontroval větou S, a celé to slavnostně uzavřel větou Z, která je o úplně jiném problému. Pak to zabalí do vlastního polozasvěceného a polosubjektivního komentáře - a mediální polopravda-pololež je na světě. Tím, že ji otisknou „seriózní" noviny, získá pro většinu národa pečeť nezpochybnitelné oficiality, kterou navíc podpoří i to, že ji večer odcitují televizní noviny s odkazem na článek v tisku. Že právě tohle umí zruční novináři lépe, než kdokoli jiný, o tom určitě není pochyb.

Ale vraťme se k blogům. Kde má tedy politik či jakýkoli veřejně činný člověk možnost publikovat své myšlenky a názory s jistotou, že nikdo jiný nemůže jeho slova cenzurovat a interpretovat jinak, než jak byla opravdu myšlena ve všech svých souvislostech? JEDINĚ VE SVÉM BLOGU!!! Proto jsem ochoten věřit blogerům mnohem více, než novinářům v tištěných médiích.
Možná až si tuhle poměrně přímočarou pravdu a jistotu uvědomí většina národa, stanou se blogy hlavní součástí zpravodajství, a na odpovědných bude záviset pouze výběr toho, co veřejnosti doporučí jako NEJ..., protože - nedělejme si žádné iluze - protekce je nesmrtelná a obchod je za vším, kam dohlédneme.
Takže volám: sláva blogerům a jejich blogům. Zaslouží si naši pozornost.