Dívám se na nové díly a pořád mi tam něco strašně důležitého chybí. Vnímám plytké osudy staronových i úplně nových postav seriálu a stále mám takový divný dojem, že je to nějaký úplně jiný seriál, který nemá s tím původním Dietlovým - vyjma notoricky známých postav - vůbec nic společného.

A co tam všem těm hrdinům chybí? Nic "menšího" než skutečná profesní hrdost, uvěřitelná posedlost prací a oborem, ve kterém pracují, a posedlost, která se snoubí se seriózností a lidskostí.
Když si jen vzpomenu na postavy z Dietlových seriálů počínaje právě Nemocnicí na kraji města, Ženou za pultem, Mužem na radnici, přes Plechovou kavalérii, Okres na severu, Inženýrskou odyseu, Tři chlapy v chalupě, Dispečera, až po Velké sedlo nebo seriál Synové a dcery Jakuba skláře, tak přejdu-li době poplatné nezbytné „soudruhování" a horu zrůdné ideologie, zůstane mi vždy a všude jako třešínka na dortu ČLOVĚK PLNĚ ODDANÝ SVÉ PRÁCI: doktor, primář, prodavačka, politik, inženýr, dělník, ředitel, předseda, dispečer, vodohospodář, sklář a desítky dalších profesí.

Jaroslav Dietl totiž dokázal psát příběhy o lidech POHLEDEM SKRZ JEJICH PROFESI, kdežto dnešní scénáristé nám nabízejí většinou pouze slepence trapných, v drtivé převaze laciných vztahově-sexuálních, dopředu předvídatelných, nicneříkajících epizodek, zabalených do nějakého lákavého prostředí.
Přiznám se, že si častokrát v nových dílech Nemocnice vůbec neuvědomuji, že ti lidé jsou profesí lékaři. Já jim prostě ty jejich příběhy nevěřím a stále jen čekám, že se někde v rohu obrazovky objeví zapomenutá klapka s výkřikem: Záběr dvěstěpadesátjedna poprvé....

A vůbec se nedivím lidem před téměř třiceti lety, že oslovovali na ulici Ladislava Chudíka uctivým „pane primáři" a Miloše Kopeckého "pane doktore". Z jejich postav totiž ono „doktorství" žilo a přesvědčivě dýchalo v každém jejich slově, v každé myšlence, v každém gestu a poloze, a je úplně jedno, zda při tom hrál doktor Štrosmajer šachy nebo dával jednu do nosu milenci své dcery.
Dnešní "mladý" Blažej je pouhým seriálovým prototypem prachsprostého nedozrálého floutka, který vystudoval lékařskou fakultu jen z povinnosti a primářský post bere pouze jako příjemný způsob k získání společenského postavení, nikoli jako oddanou službu medicíně.

Hlavní problém vidím v tom, že dnešním scénáristům chybí nejspíš HLUBOKÝ VZTAH K JEJICH VLASTNÍ PRÁCI a hlavně POKORA. Pokora před člověkem jako takovým, ať už vykonává jakoukoli profesi.
Zdá se mi, jako by tito scénáristé a další tvůrci dnešních seriálů pohybovali svými postavami stylem loutek zavěšených na provázcích.

Jaroslav Dietl pro nás v tomto směru nasadil svými seriály nesmírně vysokou laťku, která se nám všem neustále vzdaluje k oblakům. A pravým důvodem pro tento stav je pouze náš vztah k práci.
Dokud se pro nás nestane naše vlastní práce posláním, výzvou a celoživotní posedlostí, nemáme šanci tuto laťku úspěšně přeskočit, ba ani se jí dotknout.
A to nesporně platí i v oblasti podnikání.

viz Deník milionáře